Mgr. Jana Hanová
"Banální" operace páteře.....
Jana Hanová podstoupila před pěti lety „banální“ operaci páteře a od té doby je na vozíku. Má diagnózu, kterou má téměř polovina populace a to „pouhé“ vyhřeznutí plotýnky. Podle státu nemá nárok na finanční pomoc , jako má běžný vozíčkář .
Příběh Jany Hanové a Tomáše Vostála .....
Tomáš Vostál :
"V roce 2006 , někdy na konci léta jsem se domluvil s kamarády, že jako již každoročně vyrazíme na hory.
V lednu 2007 jsme plni očekávání a natěšení na sníh vyrazili na pomezí Itálie a Švýcarska. První den byl fajn, prozkoumal jsem terén a zjistil možnosti střediska. Protože jsem byl natěšený na svoji novou žiletku (alpinový snowboard), tak hned druhý den jsem vyrazil s kamarády na kopec. Pustil jsem se z kopce…. první zatáčka a ledová plotna… a všechno bylo v prdeli.
Horská služba mě dovezla do prvního špitálu pod horama, kde po rentgenu a následném cétečku zjistili, že mám pánev zlomenou ve funkční části na čtyři kusy. Prvních 10 dní mě nechali doktoři v Itálii ležet a nic se mnou nedělali, ale šeptali si, že to vypadá dost špatně a mě se nehonilo hlavou nic jiného, než jestli budu ještě chodit. Hrozných deset dní. Desátý den mě operovali a docent, který mě operoval za mnou přišel a říkal, že když budu rehabilitovat jak mi řeknou, tak že do roka budu běhat…..
Po třech měsících jsem jel do rehabilitačního střediska v Hrabyni, kde jsem se potkal poprvé s Janičkou a hodně jsme se spřátelili. Hodně mi psychicky pomohla. Je to zářivá osoba, která kolem sebe všechny oslňuje jako sluníčko.
Na vánoce 2009 jsme se ženou Janičku navštívili v Praze na kolejích. Moji ženu Šárku, právě tam napadlo, že by jsme jí mohli pomoci a za žádnou cenu se tyto myšlenky nechce vzdát. Máme přece spoustu přátel, kteří nám rádi pomůžou a hlavně když je to na dobrou věc jako je nový vozík nebo auto pro Janičku."
Jana Hanová:
Přátelé, kamarádi, nový snowboard, sjezdovka, radost a pokoření sjezdovky … jízda byla „životní“… úraz, porážka, černé myšlenky, strach…. nakonec však měl pravdu pan doktor… pořádná rehabilitace a dnes už se běhá …. Můj příběh je ačkoli to bude znít zvláštně obráceně…
Žila jsem „všedním“ studentským životem v Brně a domů do Havířova jezdila na víkendy za mamčou a přítelem…. jednoho krásného dne probudila s bolestí nohy a zad, kterou jsem si nějak neuměla vysvětlit… ačkoli je to v dnešním světě jev zcela běžný, mě byl neznámý, ale najednou byl tady… z čista jasna a pěkně natvrdo. Pár dnů jsem bojovala sama, ovšem pochopila jsem, že tento boj sama nezvládnu a vyhledala jsem odbornou pomoc lékařů v Brně a pak i v Ostravě. S verdiktem atypicky vyhřezlé ploténky jsem se měla podrobit operaci a to co nejdřív. Po té, co si mě lékaři přehazovali jak horký brambor, jsem se ve svých 21 letech podrobila „banální“ operaci páteře, po které jsem měla vyskočit, běhat jak zajíc a úspěšně dodělat školu. Happy end se bohužel nekonal, po operaci jsem se sice postavila a s berlemi chtěla udělat ten rozhodující krok, ale nepovedl se… celým tělem prolétla neskutečná bolest, jako by vám někdo do zad bodl nůž znovu a znovu….
Opustila jsem nemocnici a v hlavě mi zněla milá slova lékaře… zahojení rány, kvalitní rehabilitace a vše bude v pořádku….mě však bylo stejně ne-li hůř než před operací. Jelikož se však nic takového nestalo, ležela jsem za měsíc na operačním sále znovu. Přestože mi pan primář dopřál nějakou tu novinku v medicíně, která měla mé páteři pomoci a ihned jsem byla po měsíčním pobytu přeložena na rehabilitaci… výsledek byl obdobný. Přijela jsem domů o berlích, nesměla sedět, chůze nestála za nic a do toho bylo zapotřebí psát bakalářskou práci, abych mohla se svou studijní skupinou složit státnice. Místo státnic jsem se propracovala opět na operační sál. Šlo o radikální zákrok, který mi měl pomoci zase fungovat jako předtím. Měla jsem hrozný strach, v hlavě se mi honily hrůzné myšlenky, je to už naposledy – pomůže to – nedopadne to ještě hůř … na tu noc si pamatuji živě ještě dnes a zvláště na to, co následovalo po ní…. Operaci jsem přežila…probudila mě šílená bolest, ale říkala jsem si, je to naposledy, už bude po všem - plotýnka byla pryč, místo ní titanová náhrada a hromada šroubů v mé páteři. Nafasovala jsem korzet, berle a šlo se domů, kde jsem ležela, v rámci možností rehabilitovala a připravovala se na zářijové státnice. Státnice dopadly skvěle, kontrola na neurochirurgii - stav bez podstatných změn. Byla jsem tedy odeslána do rehabilitačního ústavu Hrabyně. Dle doporučení lékařů mě tedy má rodinka odvezla do rehabiliťáku na pár týdnu.. z pár týdnů byl nakonec rok…. Teď ovšem předbíhám…
Začala jsem tedy rehabilitovat přesně tak, jak chtěli lékaři … vývoj byl však takový, že po velmi krátké době už se mezi mé kompenzační pomůcky dostal i vozík. Mé nohy začali stávkovat… dlouhé trasy jsem pro opětovnou bolest při došlapu nezvládala a navíc se k nim přidaly třesy, které mi znemožnily udržet stabilitu, i když jsem měla své věrné hůlky J
Měla jsem tedy po třech operacích a žádný pozitivní výsledek. Berle jsem sice vytouženě odhodila, ale místo nich usedla na vozík. Usídlila jsem se v rehabilitačním zařízení a pomalu začala propadat panice z toho, jak se to bude vyvíjet dál… Panice ani hlubokým depresím, jak se lékaři obávali jsem nepropadla. Žila jsem přítomností, pracovala na sobě a poznávala nové lidi, kamarády, přátele, kteří neovlivnili jen mé bytí zde, ale i můj život. Jedním z nich byl i Tomáš.. zádumčivý chlap, který se plížil o berličkách po chodbách se svým příběhem, svým osudem …a právě tady jsme se poznali. Já jako starý hrabyňský mazák a on naštvaný chlap s pocitem křivdy, kde a proč se to ocitl, když doma má svou milující těhotnou ženu, se kterou chtěl být a prožívat to krásné období. Místo toho je polámaný tady, jak sám říkal … na konci světa!!! J
Nicméně jsme se spřátelili a společně s dalšími lidmi prožívali ty rehabilitační starosti všedních dnů. Jelikož zde pobyl také nějaký ten měsíc, měli jsme dostatek času se poznat a vzájemně se podpořit. Každý den nebyl růžový…
Má chůze se neustále horšila a nikdo už nevěděl, co se mnou dál… lékaři nade mnou zlomily hůl s tím, že je to v mé hlavě… tak jsem to ale necítila… a právě v tu chvíli mi Tomík velmi pomohl, společně jsme se snažili oslovit lékaře jiných nemocnic, aby se na mě podívali a konzultovali můj případ… když jsem tak specifická, jak jsem neustále poslouchala. Bohužel v tomto boji jsme moc úspěšní nebyli. Nakonec pomohla náhoda, naše přítelkyně..členka naší „hrabyňské partičky“ J měla známe lékaře v Praze a díky její iniciativy jsem mohla svůj případ konzultovat jinde než u nás v Ostravě. Nadešel den D, na který jsem tak dlouho čekala, něco se zase někam hne, opustila jsem brány hrabyňského ústavu. Ovšem taky nadešel den loučení. Oddělení jsme opustili ve stejný den, já šla do nemocnice a Tomáš jel konečně domů. Dočkal se, jel do Třebíče J V tu chvíli mi bylo smutno a říkala jsem si, že už si stejně pošleme tak maximálně smsku s přáním k Vánocům. Vztahů se během těchto pobytů naváže spousty, lidé si vzájemně nahrazují rodinu, přátele, chtějí příjemně trávit volný čas, vztahy jsou úzké, ale ve většině případech končí za branami zařízení. V tomto případě se tak nestalo. Zůstali jsme v kontaktu a navíc jsem měla i čest potkat a poznat postupem času i Šárku, jeho úžasnou ženu.
… jela jsem tedy nejprve do ostravské nemocnice, kde se v mých zádech vrtali 3x s tím, že udělají ještě nějaká vyšetření, ale po týdenním „léčení“ jsem se musela nechat propustit. Byla jsem pro ně jen blázen, kterého už nemůže nic bolet.
Jak jsem tedy poznamenala dřív, díky iniciativě a kontaktů přátel jsem mohla jet zkonzultovat svůj zdravotní stav jinam. Do dnešního dne jsem jim za to neskutečně vděčná. Jela jsem tedy do Prahy, kde jsem z úst nejpovolanějších slyšela tu krásnou větu…“ne, není to ve vaší hlavě“… druhá část proslovu už se mi tak nelíbila…musela jsem podstoupit další reoperaci páteře, jelikož to co tam bylo, bylo špatně a šrouby, které tam měli držet, nedržely a místo toho způsobovaly bolest. Operace se zdařila, péče úžasná, křeče však zůstaly a tím pádem i vozík, nikdo však pořádně neví proč…
A jak se říká, že pachatel se vrací na místo činu, tak jsem se i já vrátila … do Hrabyně, kde jsem byla přeložena rovnou z nemocnice. Rehabilitace probíhala, zkoušelo se vše možné i nemožné, ale ten vytoužený výsledek, postavit se sama na nohy, bez cizí pomoci se nedostavil. A najednou to bylo tady… měla jsem už jít po té neskutečně dlouhé době domů, ale jak? Musíme objednat vozík…znělo mi v uších. V hlavě se mi hromadily myšlenky, měla jsem smíšené pocity..odešla jsem na berlích a vracím se na vozíku…musela jsem si přiznat spousty věcí a také je začít řešit – jak se dostat domů do 3.patra bez výtahu, jak tam budu fungovat, dostanu se do koupelny a podobné záležitosti týkajících se obyčejného každodenního života …. Mamka, se kterou bydlím začala tedy rychle realizovat vše, abych se aspoň byla schopna po bytě samostatně pohybovat.
Nastal tedy ten zlomový okamžik… jak jsem před rokem s hrůzou přišla do Hrabyně, tak jsem ji s těžkým srdcem opouštěla….skončila svoboda pohybu a také jsem opouštěla přátele, které jsem poznala, ale jak se říká.. vzpomínky zůstanou a ty nám nikdo nevezme…
Začala tedy nová životní etapa… byla jsem doma, co teď??? Po roce mimo jsem nějak najednou nevěděla co tam dělat. Moje nejúžasnější mamča se mi snažila pomáhat, jak to jen šlo, ovšem sama mě na vozíku do 3.patra tahat nemohla. Začal tedy boj s úřady, abych se dostala nějak civilizovaně ven a nemusela se šplhat několik pater po zadku. Než se u nás na schodišti objevila pojízdná sedačka, trvalo to půl roku.
Co ale podniknu se sebou…mám prognózu, že jednou chodit třeba budu, ale jak a kdy mi neřekl nikdo. Nemůžu přece takhle zůstat, musím tomu nějak pomoci… snažila jsem se navázat kontakty se zahraničními lékaři, ale nepochodila jsem. Rovněž jsem už nechtěla být neustále zavřená doma. Rozhodla jsem se tedy k radikální změně, dokončím školu, dodělám si magisterský titul. Školu jsem musela po získání bakaláře přerušit a v Brně pokračovat nešlo. Zajistila jsem si koleje a v září mě má rodina odvezla do Prahy a já začala bojovat s městskou hromadnou dopravou, nevrlými řidiči, nepřízní počasí, chodníky a vůbec zvládat péči sama o sebe zcela sama v neznámém prostředí. Ovšem doprava a počasí je jako boj s větrnými mlýny. Začátky byly kruté, ale postupem času, už jsem si začala realizovat i sny, které jsem měla a ke kterým jsem se nějak dřív nedostala. Ironií osudu je, že jsem se ke všemu dostala až na vozíku a hlavně díky lidem, které jsem poznala a kteří mi fandí..např. přístrojové potápění… má velká vášeň J
V podstatě bez podpory rodiny a přátel, které mám,by nebylo nic. Strašně si vážím všech lidí, které jsem měla tu čest poznat během mých peripetiích, které začali před 4lety „banální operací páteře“, která naprosto od základu změnila můj život.
